Jsem Vika
Přistěhovala jsem se sem ze Slovenska a dnes miluju Liberec celým srdcem. Asi i proto, že jsem si tady našla místo, které mi sedí.
Jsem člověk, který má rád srandu, veselost a zbytečně si nedělá velkou hlavu. Moje babička říká, že beru život jako knoflík. 
A možná má pravdu. Věřím, že když člověk něco chce, tak si za tím jde. A když nechce, tak nechce. Mezi tím podle mě stejně nic moc není.
Miluju přírodu, zvířata a pohyb. Když zrovna nejsem na podložce, pravděpodobně běhám, cvičím nebo někde chodím po horách. Pohyb je pro mě přirozenou součástí života a vlastně si už ani neumím představit, že by v něm nebyl.
Proč učím jógu?
Když jsem byla malá, někdo se mě zeptal, co chci dělat, až budu velká.
„Pomáhat lidem.“
A vůbec jsem netušila, co to jednou bude znamenat.
Dneska učím jógu a vlastně mi přijde hrozně hezké, že se mi tohle dětské přání tak nějak samo splnilo.
Baví mě, když člověk přijde na lekci a postupně začne svoje tělo víc vnímat. Když si najednou všimne, že něco dělá jinak než dřív. Že něco, co mu ještě před nějakou dobou nešlo, dneska zvládne. Nebo když během lekce zjistí, že ten střed těla, o kterém pořád mluvím, tam fakt má.
A právě tohle mě na učení baví nejvíc. Nemusím nikoho naučit dokonalou pozici. Mnohem radši mám ten moment, kdy člověk začne svému tělu trochu víc rozumět.
Protože když se naučíš svoje tělo vnímat, začneš postupně zjišťovat, co mu dělá dobře, co už je moc a co všechno vlastně dokáže.
A přesně tohle mě baví předávat dál. 
Co mi jóga dala?
Asi nejvíc mě naučila vnímat svoje tělo.
Dřív jsem ho brala tak nějak jako celek. Prostě tělo, které mě nosí, běhá, cvičí a nějak funguje. Jóga mě ale postupně naučila všímat si i úplných detailů. Co dělají moje chodidla, kam se opírám, jak pracují svaly, co se děje v ramenou, v kyčlích nebo ve středu těla. A taky kdy už moje tělo říká, že něčeho bylo dost.
Ale nezměnila jen můj vztah k tělu. Změnila i to, jak reaguju na věci kolem sebe.
Neznamená to, že jsem dneska pořád klidná a nic mě nerozhodí. 
To bych rozhodně netvrdila. Ale častěji dokážu na chvíli zpomalit, nadechnout se a podívat se na problém trochu s odstupem. Neřešit všechno hned a hlavně ne všechno tak strašně prožívat.
A vlastně je to možná jedna z nejlepších věcí, které mi jóga dala.
Zjistila jsem, že tělo není něco, co musíme pořád jenom opravovat a zlepšovat. Když mu dáme pravidelný pohyb a trochu času, dokáže se změnit samo. Něco, co mi kdysi připadalo úplně mimo moje možnosti, dneska zvládnu bez většího přemýšlení.
A možná právě proto dnes svoje tělo nevnímám jen podle toho, co dokáže, ale mnohem víc podle toho, jak se v něm cítím.
Jak učím?
Když jsem začínala učit, asi jsem trochu chtěla být ta, na kterou se všichni dívají. Stojíš vpředu, všichni tě poslouchají a tak nějak automaticky máš pocit, že musíš všechno umět nejlíp. Jenže časem se to změnilo.
Dneska už nechci stát vpředu v sále a ukazovat, jak to má vypadat. Chci být mezi vámi.
Proto během lekce většinou sama necvičím. Chci vás vidět, vnímat, co se děje, kde si nejste jistí nebo kde je potřeba něco upravit. A když můžu pomoct, prostě přijdu a pomůžu.
Nejsem tam proto, abych vám ukázala, jak má vypadat dokonalá pozice. Ani nechci, abyste se snažili vypadat jako já. Každý máme jiné tělo, jiné možnosti a někdy i úplně jiný den. Chci vám spíš ukázat, jak se v tom svém těle můžete pohybovat vy.
A tohle je dneska pro mě vlastně nejdůležitější.
Takže jestli se někdy potkáme na podložce, nečekej dokonalou jogínku. Čekej Viku. 😁❤️