Ten den začal jako každý jiný pátek, jen o něco tišeji. Probudil mě manžel, stál ve dveřích a řekl: „Viko, je pět…“ a já nechápala, jak je možné, že nezvonil budík. Každý pátek má moje tělo svůj vlastní režim, ví, kdy vstávat, ale tohle ráno jako by nikdo nezmáčkl start. Sáhla jsem po telefonu a černá obrazovka na mě jen zírala. „Asi jsem ho zapomněla nabít,“ problesklo mi hlavou. Položila jsem ho na nabíječku, rychle se oblékla a odešla cvičit. Bylo zvláštní jít ven bez něj – jako by mi chyběla část sebe, o které jsem si ještě před minutou ani neuvědomila, že existuje. Po lekci jsem se těšila, že telefon bude nabitý a já si všechno

Únor je měsíc, kdy se mnoho lidí pouští do výzev, jako je suchý únor – měsíc bez alkoholu. Mnozí si dávají pauzu od cukru, sociálních sítí nebo nezdravých návyků. Zamysleli jste se ale někdy nad tím, že taková rozhodnutí nemusí být jen o „zákazech“, ale o hluboké péči o sebe? Říct ne Sebeláska není jen občasná sauna nebo dopřání si něčeho dobrého. Je to i vědomé vzdání se věcí, které nám neprospívají – nejen fyzicky, ale i mentálně. Co kdybychom si tento měsíc dopřáli více čistoty, jasnosti a prostoru pro sebe tím, že si vybereme, co už v našem životě nechceme? Sebeláska není jen o hýčkání, ale i o vědomých rozhodnutích. Často si myslíme, že znamená jen dopřát

Toto není úplně článek, o kterém bych si někdy myslela, že ho budu psát.Jóga mi pomohla překonat těžké období, ale nikdy jsem o té době nemluvila, natož podrobněpsala. Je pro mě dost těžké o tom psát, ne proto, že bych se styděla, ale nikdy jsem se o těchtosvých pocitech nikomu nesvěřila. dávej pozor na sestru Jsme dvě sestry, v podstatě jsme vyrůstaly jako dvojčata, protože mezi námi není ani rok rozdíl.Když jsme dospívaly, vždy a všude jsme chodily spolu. Ve věku, kdy začnete chodit na párty,zábavy a festivaly, nás maminka pouštěla se slovy: “Dominiko, dávej pozor na sestru.” A mojesestra se o mě skutečně starala, hlídala mě, abych se neopíjela a nevyváděla, za což jí velmiděkuji. Ovšem když na vás

Už jsi si všimla, že vybízím ke správnému dýchání na každé své lekci a občas mám pocit, že neříkám nic jiného než „dýchej, dýchej, dýchej“. Možná to souvisí s tím, že na své první józe jsem neslyšela od instruktora ani jednou „dýchej“. Možná to má i co dělat s tím, že jako astmatik se mi skoro celý rok dýchalo velmi špatně. Možná to je způsobeno něčím úplně jiným, ale to dnes není podstatné. Ti z vás, kteří chodíte na mé lekce, buď individuálně nebo skupinově, víte, že dýchání je základ a moje praxe je založená právě na správném dýchání. Snažím se dobře nadechovat, vydechovat a jakkoli pracovat se svým dechem. pobavím i tebe  Nejprve jsem si tento příběh chtěla

Je to nějaký čas, kdy jsem začala s ranní praxí. Protože se na ni neustále ptáte a já ji s vámi sdílím na sociálních sítích, řekla jsem si, že je možná čas vám říct, že to nebylo tak jednoduché, jak se zdá. Momentálně, každé ráno od pondělí do pátku, přidávám na sociální sítě zrychlené video s mou ranní praxí. Videjka nepřidávám v sobotu a neděli, protože mám prostě odpočinek od telefonu, aspoň se o to snažím. vyhrabat z postele  Vidíte čas, který je pro mnohé z vás velmi brzký nebo možná máte pocit, že takhle ráno nikdy nevstanete. Tato videa sdílím z jednoho důvodu. Nejprve jsem si říkala, že je to trochu povyšování ega, když to tam každý den přidávám. Ale čím

Jsem nějak neobvykle klidná, cítím se v pohodě nejen v těle, ale i v mysli a duši. Odkud se to ve mně bere? Respektuji hory, respektuji sílu přírody a s pokorou jsem dnes ráno vstala. Hned po probuzení jsem si uvědomila, že nadmořská výška mi dala zabrat a mě se znovu zdálo o našich nejmilejších mazlíčcích. Jak mi chybí. Stres naokolo Při pohledu na manžela jsem věděla, že dnes bude mít těžký den. Dvě noci po sobě nespal a k tomu ten stres ze sněhu. Rychle jsme se oblékli a když jsme vyšli ven z našeho přístřeší, okolo nás se hemžilo dost lidí. Křičeli na sebe, běhali sem a tam. Bylo 4:00 ráno a světlo bylo v nedohlednu. Viděla jsem lidi, kteří pobíhali s baterkami, plní

“Zlato, zlato, vstaň. Něco je v našem pokoji.“ Sním? Je tohle daň za nadmořskou výšku? Viko, vstaň. Slyším velmi silné dýchání. Na manželovu obranu je třeba podotknout, že mě v noci probudit je nesplnitelný úkol. Po dalších pár větách jsem se konečně probudila. Při světle jsme spolu zjistili, že v našem pokoji žádný člověk nebyl. Otočila jsem se na bok, na znamení, že se mi to asi jen zdálo, a už už jsem zase usínala. Po zhasnutí světla se v pokoji najednou rozezněly tlapky, které běhaly ze strany na stranu. V tom jsem se už vážně probudila. Byly dvě hodiny ráno a my jsme začali diskutovat o tom, jaké zvíře může být v našem pokoji. Upřímně řečeno, nemám mnoho

Jak bylo v Nepálu? Tak zní každá otázka známého nebo kamaráda. Bylo to krásné ale vyčerpávající. Takto zněly všechny mé odpovědi. Návrat domů byl smutný, v hlavě mi pořád znělo, kdy tam znovu pojedeme, kdy znovu uvidím milované Himaláje. Po všech zážitcích je těžší o tom mluvit. Ne, že by nebylo o čem, jsem toho plná, ale tak nějak uvnitř v duši. Některé věci nelze popsat slovy. Proto mi tak dlouho trvá popsat kompletně celý náš výlet, při každém článku musí přijít chuť Vám o tom něco sdělit. nový den Otevřu oči, je ráno, po těle se mi roznesla mírná nervozita ale zároveň nadšení. Nadšení z toho, co nás dnes čeká, kde dnes budeme. V jaké nadmořské výšce

Dobré ráno. Když se člověk dobře vyspí, hned se mu vstává lépe, určitě to znáte. dohoda s manželem Ráno u snídaně jsme si znovu procházeli trasu, kterou jsme měli ten den v plánu. Dnešní trek byl jeden z nejdelších, ale věděli jsme, že ve městě jménem Manang zůstaneme kvůli aklimatizaci dva dny. Město bylo v nadmořské výšce 3.519m. Proto bylo vhodné si tam dát aklimatizační a zároveň oddechový den. Po snídani jsme vyrazili a já se jen dívala jestli uvidím našeho Kukura. S manželem jsme uzavřeli dohodu, že když s námi projde celý trek, tak si ho vezmeme domů. Bohužel neviděla jsem ho a docela mi to bylo líto, protože mi včera pomohl a hlavně jsem měla aspoň jakýs takýs kontakt se zvířátky

Sedíš a snídáš. Díváš na ty oteklé očí lidí kolem, jak právě vstali, a ještě nejsou úplně probuzení. Vidíš jak se pomalu a jistě místnost plní lidmi, kteří se připravují na další den treku. Dopiješ čaj, nasadíš si boty a čekáš před „hotelem“ na svou skupinu. černé klubko Před hotelem vždy spali psi bez domova. Čekali, že jim něco turisté dají k jídlu nebo se nad nimi slitují majitelé hotelu. Sedla jsem si na schody a najednou se vedle mě zjevilo špinavé, černé klubko chlupů. Pohladím to klubko, které se mým pohlazením probudí. Podívají se na mě krásně hnědé oči. Hladím pejska a vyprávím mu o našem pejskovi. Říkám mu, že ten náš pejsek je velmi rozmazlený, ale přesto ho milujeme.