“Zlato, zlato, vstaň. Něco je v našem pokoji.“ Sním? Je tohle daň za nadmořskou výšku?

Viko, vstaň. Slyším velmi silné dýchání. Na manželovu obranu je třeba podotknout, že mě v noci probudit je nesplnitelný úkol. Po dalších pár větách jsem se konečně probudila. Při světle jsme spolu zjistili, že v našem pokoji žádný člověk nebyl. Otočila jsem se na bok, na znamení, že se mi to asi jen zdálo, a už už jsem zase usínala. Po zhasnutí světla se v pokoji najednou rozezněly tlapky, které běhaly ze strany na stranu. V tom jsem se už vážně probudila. Byly dvě hodiny ráno a my jsme začali diskutovat o tom, jaké zvíře může být v našem pokoji. Upřímně řečeno, nemám mnoho zkušeností se zvířecími vetřelci, jediné, čeho bych se asi fakt bála, by byli pavouci, ale pavouk tak nedupe. Diskutovali jsme a po půl
hodině jsme si uvědomili, že to může být ještěrka. Pro mě, člověka, který lehne a spí, to nebyl žádný problém, spát dál. Ale manžel, který si procestoval kus světa, na to měl špatné vzpomínky, a tak
jsme byli vzhůru, dokud jsme v objetí a únavě neusnuli oba.

ranní epické výhledy

Ráno bylo náročné, oba jsme měli oteklé oči, a při představě, že nás čeká další těžký den, nám bylo oběma, už jen při pohledu na sebe, nevolno. Dnes nás totiž čekal výstup do vysokého tábora, který byl ve výšce 4900 m.n.m. Byla to vlastně poslední zastávka a hotel, kde jsme byli tak vysoko. Potom jsme už měli jen klesat.

Jak obvykle po snídani jsme vyrazili pomalým tempem. Trávnatá cesta se střídala s kamenitou, a každý krok jsme si museli dobře vážit, abychom nespadli dolů. Pomalu se začal objevovat sníh,
který nestihl roztát. Čím jsme byli výše, tím silnější bylo slunce, ale vzduch byl stále studený. Dav lidí, který směřoval do vysokého tábora, buď spěchal, nebo jsme prostě šli s nimi v uličce za sebou.
Říkám si, že taková turistika mě nebaví, raději jdu sama, kde se kochám krajinou.

Na cestě jsme byli asi hodinu a půl, a tehdy jsem viděla na manželovi, že začíná být unavený. Sotva překládal nohy, měl unavené oči a nedostatek spánku, který v noci zažil. Říkám si,
přesně vím, jak se cítíš, už i já jsem začínala cítit únavu po těle z neprospalé noci. Nic jiného, než jít dál, nám nezbývalo.

výhled mi zamotal hlavu

Po dalších hodinách jsme v dálce zahlédli nějaké budovy. V hlavě mi zazářilo, že tam konečně už možná budeme. Vždyť to dnes tak strašné nebylo, dalo se to zvládnout, a teď budeme jen odpočívat.
Skutečnost byla ale jiná, tyto budovy byly spíše opuštěné, i když tam nabízeli čaj a drobnosti, nic, kde byste chtěli spát. Když jsme si sedli na volnou lavici, viděla jsem horu, která byla minimálně tak
strmá, jak naše střechy. Pohled na vrchol mi trochu zamotal hlavu.

Náš průvodce oznámil, že dnes tam nahoře spíme, že to je High camp. Podívala jsem se na manžela a věděli jsme, že na dnes už máme dost. Nedostatek spánku, do toho únava, spousta lidí a
potřeba rychle utéct do hotelu, abychom měli místo a klid, kde budeme s manželem alespoň spolu. Viděla jsem na manželovi, že je na tom špatně, a proto jsme se rozhodli, že si alespoň na chvíli
sedneme a odpočineme. Pokud si dobře pamatuji, tak vlastně asi na 1,5 km bylo 500 m převýšení. Ty kilometry jsou jen mé odhady. Čaj jsme dopili, pomalu jsme si nasadili batohy a vyrazili. Řekli jsme
si, že prostě nebudeme spěchat. Každý krok, každý metr blíže, byl šílený. Teplo, zima, únava, hlad, zápach (z nás), emoce, všechno se v nás mlelo jako v mlýnku. V tomto okamžiku nepřemýšlíte,
prostě jdete. Manžel byl úplně vyčerpaný, hladový a bez energie, tak jsem ho doplňovala cukrem, ale v určitém bodě je už i to zbytečné.

pomalu tam budem

Když jsem se rozhlížela kolem sebe, zastavila jsem se a obdivovala v této nadmořské výšce krásu přírody. Dívala jsem se pod nohy, abych zajistila bezpečnost každého kroku. V dálce jsem viděla pestrobarevné vlajky, které nás doprovázely celou cestu, a věděla jsem, že jsme už blízko. Průvodce říká, že zbývá jen chvilka, poslední kopec. Užíváš si ten okamžik tady a teď, ale zároveň se těšíš, že možná nejsi tak neschopný, jak sis myslel, když jsi došel až sem. Ale čím více jdeš blíž, tím více se z příjemného přírodního vzduchu stává nepříjemný zápach. Bože, co to tu tak smrdí a co to tu tak teče. Moje představa o hotelu v této nadmořské výšce byla docela růžová. Nepotrpím si na luxus, jsem přece dívka z vesnice,
zvládnu cokoli. Ale realita byla úplně jiná. Jen pro upřesnění, výraz “high camp” znamenal “hotel” pro asi 100 lidí. A pokud jste se tam prostě nevešli, buď vás umístili k někomu, kdo měl ještě volné
místo v pokoji, nebo jste se museli vrátit a zkusit to znovu druhý den.

“Hotel” nebo chlíveček

Hotel, kde v okolí není nic, jen skály nebo sníh, je těžké popsat. Když přijdete do jednoho z našich hotelů, najdete tam čisté vonící povlečení, teplý pokoj a příjemnou vůni. Když se ubytujete a přijdete do pokoje, projdete si ho celý a těšíte se z toho luxusu. Už z dálky bylo jasné, že tento hotel bude něco jiného. Naštěstí jsme se tam dostali a získali i vlastní pokoj. Byla to podlouhlá budova, kde po každých 2 metrech byly dveře a okno. Budov tam bylo nakonec víc, ale viděli jsme tu první, kde jsme měli pokoj. Byla to v
podstatě taková malá oblast. Když jsme vešli do pokoje, nebyla tam elektrika, ale s tím jsem počítala. Dvě postele a dokonce polštář a přikrývka, super, pomyslela jsem si, jaký luxus. Začalo mi to připomínat chlívky pro prasátka, každé prasátko má svůj chlívek, a dokonce to „vonělo“ stejně. Stále jsem si říkala, že nejsem cimprlich, zvládnu to. Hned jak jsme přišli a položili si batohy, převlékli jsme se ze zpoceného oblečení. Najednou mi začalo být zima. Dveře se nedaly pořádně zavřít, a v podstatě to bylo úplně
jedno, mohly jsme je mít víceméně otevřené, protože jimi foukalo.

Oblékla jsem se do suchého a teplého oblečení, vytáhla spacák a zahřívala se. Debatovali jsme s manželem tak, abychom neusnuli. Myslím si, že se nám nakonec podařilo usnout aspoň na půl hodiny
z toho vyčerpání.

smrdíme všichni

Shodli jsme se, že je čas si dát něco dobrého k jídlu. Po příchodu do společenské místnosti to tam hemžilo lidmi, nosiči, průvodci, a jak obvykle jsme se nejprve chtěli najíst a pak se bavit. Objednali jsme si nějaké jídlo. Když nám ho přinesli, mně to strašně smrdělo. Celou dobu tam něco smrdělo, jen jsem to nedokázala identifikovat. Po ochutnání jídla jsem přesně zjistila, co to je. Protože tam nejsou
stromy, ani dřevo, není tam na čem vařit. Takže se vařilo na exkrementech. Podotýkám, že na jakýchkoli exkrementech zvířat.

Najednou jsem si začala představovat ty exkrementy. Omlouvám se za ten výraz, ale jinak se to popsat nedá, cítila jsem je všude. Na sobě, v jídle, na každém člověku. Toho jídla jsem do sebe moc
nedostala a odešla jsem na suchou toaletu, která byla jen směsí toho všeho. Sto lidí, pět toalet, no, co víc potřebujete. Trochu jsme si prošli okolí, ale protože se začínalo stmívat, raději jsme znovu
vlezli do společenské místnosti, kde už to bylo úplně narváno. Ocítili jsme se mezi několika lidmi a začali jsme hrát člověče, nezlob se.

Po několika minutách jsme viděli, že naši průvodci začali něco říkat a dívat se z oken. Když jsem se podívala z okna, vykřikla jsem štěstím. SNEŽÍ! Juchuuu, říkám manželovi. Ten se na mě s kamennou tváří otočí a řekne, že to pro nás není dobře, pokud bude sněžit celou noc, budeme se muset otočit a jít zpět. Mě to ale nevadilo, radovala jsem se ze sněhu. Miluji sníh, určitě se nevrátíme, věřím horám a vesmíru, že za nás rozhodnou. Rozhodli jsme se ukončit poslední hru a jít si lehnout. Ráno nás totiž čekal dlouhý den a vstávali jsme už v 4 ráno.

housenka

Z minulého roku jsem věděla, že pro mě je nejhorší, když mi je v noci zima. Připravená jsem na to byla, před spaním jsem si oblékla termo prádlo, ponožky, rukavice, čepici, bundu, spacák, přikrývku, na které spalo tisíc lidí přede mnou, a pomalu jsem usnula. Zdálo se mi o nich, o jejich teplém tělíčku, o jejich uklidňujícím mňoukání. Jak s nimi trávím čas, jak mi chybí, jak si chybíme…..

Najednou jsem podvědomě začala vnímat nějaký silný dech, doprovázený kašlem. Ten dech a kašel se stále stupňovaly, až najednou jsem se z mého snu probudila. Můj manžel znova nespal, druhou noc po sobě, zrychlené dýchání, strach v jeho očích…. říkám si ZATRACENĚ…..

Pokračování příště…..