Dobré ráno. Když se člověk dobře vyspí, hned se mu vstává lépe, určitě to znáte.
dohoda s manželem
Ráno u snídaně jsme si znovu procházeli trasu, kterou jsme měli ten den v plánu. Dnešní trek byl
jeden z nejdelších, ale věděli jsme, že ve městě jménem Manang zůstaneme kvůli aklimatizaci dva
dny. Město bylo v nadmořské výšce 3.519m. Proto bylo vhodné si tam dát aklimatizační a zároveň
oddechový den. Po snídani jsme vyrazili a já se jen dívala jestli uvidím našeho Kukura.
S manželem jsme uzavřeli dohodu, že když s námi projde celý trek, tak si ho vezmeme domů.
Bohužel neviděla jsem ho a docela mi to bylo líto, protože mi včera pomohl a hlavně jsem měla
aspoň jakýs takýs kontakt se zvířátky a nechyběla mi tolik ty naše.
Cesta ubíhala příjemně, nikde žádné zastavování jako včera u fotek. Já jsem byla spokojená a
vyspalá a už se i usmívala. Vždy jsme vyráželi brzy ráno. Jsme docela ranní ptáčata a do toho
jsme alespoň nepotkávali tolik ostatních turistů, pouze nosiče.
Co ale takový nosič je?
Nosiče si zaplatíte, aby vám nosil vaše zavazadla. Někteří lidé si takto mohou jít na trek jen s malým batohem. Tím, že přecházíte ze skutečně teplého klimatu do chladného, potřebujete veškeré oblečení. My jsme měli jednoho nosiče, který nám nosil zimní oblečení a lékárničku. Zajímavostí je, že tito nosiči neměli normální batoh na ramenou, ale jeden popruh který nosí na temeni hlavy. První představa takového nošení mi byla fakt nepříjemná, ale oni jsou takto zvyklí a vyhovuje jim to. Já jsem do této doby znala pouze tatranské nosiče, kteří nosí materiál a jídlo na tatranské chaty. Nepálští nosiči nosí vše, od stavebního materiálu přes kuchyňské potřeby, oblečení, věci k prodeji, po zavazadla pro turisty.
odbourat skleslou náladu
V polovině dlouhé cesty nás už pomalu ale jistě přecházela dobrá nálada. Chtě nechtě, čím výše
jste, tím pomaleji jdete. Řídký vzduch vám nedovoluje rychlou chůzi. Proto raději pomalu a
postupně. Najednou náš nosič zapnul nějaké nepálské písničky. Můj manžel, rocker v pravém
slova smyslu, kroutil očima, ale aspoň byla nějaká legrace. Některé nepalské písničky mají
příjemný rytmus a proto jsem se pomalu začala pohybovat v rytmu hudby spolu s naším
průvodcem. Zpívali jsme z plna hrdla. V té nadmořské výšce musíš zastavit, když chceš zpívat, při
pohybu to nejde. Najednou jsme si tam vytvořili taneční duo a strašně se smáli. Dokonce si dnes
myslím, že nám to velmi pomohlo odbourat skleslou náladu.
Manang bylo poslední město, kam za prvé mohlo dojet auto a za druhé poslední město, kde máte
mobilní signál. Z posledního kopce jsme konečně uviděli Manang a těšili se, že si odpočineme,
vypereme věci a trochu načerpáme síly na další dny.
Manang
Tím, že do toho města se dalo dojet auty nebo pěšky, byl každý hotel plný. Proto se majitelé těchto „hotelů“ moc nezajímali o čistotu. Zákazníky měli vždy jisté. Zpravidla, čím více turistů chodí do města, tím horší hotely v něm mají. Při vstupu a ubytování se jsme přišli na to, že teplá voda je pryč, protože v ten den slunce dostatečně nehřálo, aby vodu ohřálo. Dále tím, že v horách mají dostatek vody, tak se s ní absolutně nešetřilo. Při vstupu do koupelny jsi potřeboval pomalu holínky, kolik vody tam bylo. Pokoj smrděl zatuchlinou a byl tmavý. No nic, dali jsme si všechny věci raději na postel, aby nám nezmokly z té koupelny a šli jsme do té studené sprchy, převlékli se a šli na večeři. Z hotelu byl naštěstí krásný výhled a tak jsme jen seděli a pozorovali zlatavý západ slunce.
vysokohorská nemoc
Po večeři jsme ulehli do postele a usnuli. V noci mě ale vzbudily divné zvuky, které vycházely z
koupelny. Lekla jsem se, že manželovi je špatně, že na něj začala působit vysokohorská nemoc.
Rychle jsem vstala a utíkala za ním soukromí nesoukromí.
V tom ho vydím, že nabírá a už už zvrací. Říkám mu, jestli je v pořádku, jestli chce tabletku, co se
vlastně děje. Jeho slova nezapomenu dodnes: „Zlato já nemohu, já už nemohu, jaká tady je špína.
Mně je nablití z té koupelny. Já jsem to chtěl trochu vyčistit ale to nejde.“ S mírným pousmáním
jsem mu řekla, ať raději už nic nečistí a ať si jde lehnout.
I když jsem mu to sdělila osobně tak přece jen si to zaslouží přečíst možná i v tomto článku. Jsem
na něj extrémně hrdá za to, že udělal tak obrovský výstup ze své komfortní zóny a všechno to
zvládl. Všechno to, čím musel projít, jak se musel přizpůsobit situacím, a hlavně jak přestal řešit
čistotu kolem.
aklimatizační den
Ráno jsme se vzbudili a rozhodli se, že vyrazíme na výlet na místo, kde je prý krásný výhled.
Slunce nádherně svítilo, výhled už z hotelu byl dechberoucí. Vydala jsem ze snídaně před náš
hotel a myšlenky mi znovu spadli k našemu Kukurovi. Kde je? Žije ještě? Zůstal v poslední vesnici
nebo skutečně doběhl až sem.
Vyrazíme a šlapeme na výlet. Cestou jsme se stále zastavovali a obdivovali okolí. Jakmile jsme
dorazili nahoru, naskytl se nám majestátní výhled na hory. Byl to nepopsatelný zážitek. Byli jsme
tak vysoko, ale zároveň tak daleko od vrcholů. Co ta příroda dokáže vytvořit, je neuvěřitelné. Sedli
jsme si a najednou koho to nevidím pod stolem, černé klubíčko, které se chránilo před ostrým
sluncem. Náš Kukur!
Hned jsem ho začala hladit a přisunula se k němu. Dala jsem mu vodu a děkovala bohu, že je živý
a zdravý. Kukur šel s námi dolů k hotelu a tam ho čekali další čtyřnozí kamarádi, se kterými začal
laškovat.
Po cestě dolů jsem si řekla, že když je hotel prázdnější, tak si půjdu zacvičit na střechu. Rozložila
jsem si ručník a začala. Cvičení v takové nadmořské výšce bylo jemné, příjemné protažení, které
bylo hlavně o dechu. Po tomto příjemném zážitku jsme si šli projít město a chrámy, které v něm
byly. Jo a taky jsem přišla na to, že jsem si nezabalila čepici, tak jsme šly hledat čepici.
Večer jsme znovu pozorovali západ slunce a procházeli si trasu, která nás čeká.
Manang bylo poslední město a místo, kde jsme měli signál. Docela jsem se těšila, že ten telefon
nebude fungovat. Zároveň jsem měla respekt před dalšími dny, kde nás čekalo vysoké převýšení,
žádný signál, žádná elektřina, žádná sprcha v podstatě nic. Jen my a příroda.
Pokračování příště..
