S Manželem jsme se před rokem rozhodli znovu navštívit milovaný Nepál a tak se i po roce stalo.

Oproti loňskému roku jsme letos chtěli jít na skutečný trek a líbil se nám okruh kolem Anapuren.

Tento trek vede kolem zmíněných Anapuren a délka treku je 137 km s nejvyšším bodem v

průsmyku Thorong La 5416m. n. m. O celém treku se povím určitě příště, ale dokážete si představit náročnost, jak terénu, tak s přibývajícími výškovými metry i nedostatek kyslíku.

šel sam

Během treku potkáváte lidi, turisty, kteří se pro tento trek rozhodli také a už když se vidíte po

několikáté na obědě nebo cestě tak se jen na sebe usmějete. S některými se setkáte i na „hotelu“,

kde prohodíte pár slov, ráno se pozdravíte a šlapete dál. Takhle jedete každý den. První nebo

druhý den jsme potkali pána který tento trek šel sám spolu s průvodcem a nosičem. Tento pán

mohl mít určitě po 60tce.

hlava bývá problém

Pro mě lidé, kteří se v takovém věku vydají na trek, mají můj obdiv. Regenerace těla je o něco

pomalejší a celkově tělo více strádá. Dalším obdiv u mě měli turisté, kteří se tento trek vydali projít

sami, pokud nepočítám průvodce a nosiče. Celý den chodit není problém, problémem podle mého názoru je hlava. Celý den jste sám a nedokážete se s nikým pořádně pobavit.

My s manželem jsme si každý večer říkali pocity a myšlenky z celého dne. Během treku na to sice

máte čas, ale stojí vás to příliš mnoho energie.

bez všeho

Čekaly nás poslední dna dny před nejhoršími výšlapy, což ještě nebyl konec treku. Výškové metry

byly již poměrně dobře cítit a dýchání bylo stále obtížnější. Nakonec jsme dorazili do „hotelu“, kde

už nebyl ani signál, ani sprcha, ani elektřina. Tento hotel byl ve výšce 4200m. n. m. Před večeří

jsme si šli sednout do společenské místnosti. Chtěli jsme si prohlédnout následující dny, které nás

čekají a zároveň si dát čaj, popřípadě si popovídat s ostatními, kteří už do hotelu dorazili.

Sledovali jsme západ slunce a kochali se, jak slunce dokáže krásně zbarvit masivy kolem nás.

když půjdu dál tak umřu

Najednou do místnosti vešel tento pán, pán byl celý rudý, přímo až bordó. Sedl si za stůl a jeho

kašel byl dost nepříjemný, bylo vidět že postrádá kyslík. Otevřel si svou mapu a díval se do ní. Po

pár minutách si zavolal svého průvodce, kterému sdělil následující: “Další den už nezvládnu,

nezvládnu už chodit a ani dýchat. Další den na treku a já umřu.“ S manželem jsme zůstali velmi

zaraženi a zároveň nám to ukázalo, že máme být stále pokorní a děkovat horám za každou

minutu, kterou nám dopřejí.

sen stranou

V tom si říkám, že před tímto pánem sundávám klobouk dolů. I teď, když píšu tyto řádky, mám slzy v očích. Podívám se na manžela a ten ty má slzy v očích též.

Tento pán dal pryč všechno, dal pryč možná svůj sen, dal pryč své ego a vše, co si dokážete představit a zhodnotil, že život mu je přednější. Skutečně ráno po snídani se sbalili a vrátili se dolů. Věděl, že ty náročné dny už nezvládne a raději si řekl, že mu to za to nestojí.

Kolik z nás by i přes zdravotní stav mělo s tím problém? Kolik z nás by nedalo stranou své ego a šli

dál hlava nehlava?

Ano i já jsem se v této události uviděla sebe, ale několik let dozadu.

Věřím, že tento pán došel v pořádku domů a užívá si okamžiky se svou rodinou. Já jsem od této

události byla vděčnější než kdkyoliv předtím, že jsme tento trek zvládli.

S láskou v srdci Vika.