První dny v Nepálu

Co očekáváš? Těšíte se? Už jste sbalení? Nebojíš se? Na co tam jedete znovu? Nestačí to vidět
jednou?

Pár týdnu před odletem tyto otázky byly docela časté, až se ve mně spustil program, že vlastně už
mě otravovalo vše spojené s těmito otázkami. Nejsem člověk, který takto prožívá cestování nebo
se stresuje s balením. Prostě jedu a hotovo. Neměla jsem ani žádný pocit radosti, že
jedeme na dovolenou, abych rok vyhlížela to datum, kdy to přijde. Vím, že v tom okamžiku mi to
bylo docela i lito. Říkala jsem si, jak můžu být tak neutrální, co by za to jiní dali.

očekávání


Při jednom z prvních jarních dnů se mě manžel zeptal: „Vika? Co očekáváš od této cesty?“
Moje očekávání bylo, jen se tam vrátit a možná zjistit, co mé tělo ještě dokáže. Možná si sáhnout
na své dno. Na to celé se těším.
Nezdá se Vám, že vždy máme nějaké očekávání, a to je úplně jedno v čem. Někdy to očekávání
můžeme mít od cesty, která nás čeká, někdy očekávání můžeme mít i od partnera. Někdy
očekávání od lidí kolem nás. Někdy však máme také očekávání od sebe a svého těla.

podvědomě bála


Cesta proběhla v pořádku a bez stresu. Mé pocity byly stále víceméně neutrální. Byla jsem ráda,
že jsme na místě, že se setkáme s kamarády z minulého roku. Ale možná jsem se podvědomě
trochu obávala, co nás čeká. Ještě než jsme si domluvili tento trek, tak jsme se s manželem
dohodli, že v jakémkoli případě, ať už nám bude špatně nebo se budeme bát, tak se prostě
otočíme a půjdeme domů.
Přišlo to… Po večeři jsme si sbalili věci do batohu a ráno nás čekal první den treku. Únava z toho
celého byla natolik silná, že jsem nedokázala nad tím ani uvažovat a ani se těšit. Znovu přišla ta
neutrálnost a usnula jsem.

úzkost, strach jedeme domů ?


Přišlo ráno a mi celí nedočkaví jsme po snídani vyrazili. Šlapeme si šlapeme a najednou přišel
první kopec. Při prvních krocích do kopce se mě zmocnila strašná úzkost, nestačila jsem dýchat, chodit, nést batoh na zádech. V mé hlavě se spustil výstražný program, kam jsem se to vydali, vždyť nezvládneme ani jeden z těch menších kopců, co jsou před námi.


Ano já vím, že když jedete na trek, kde nejvyšší bod je 5416 mnm, tak někde ty výškové metry
musíte našlapat. Nečekala jsem ale, že to bude hned zpočátku tak moc náročné.
Celý den se odehrával v tomto duchu. Moje hlava si namlouvala, že jsme to podcenili, že to prostě
vzdáme už první den, že je to náročné a moje tělo to nezvládne. V tom se dívám na partnera, se
kterým jsme si vyměnili oční kontakt a viděla jsem v jeho očích to samé.

Když nám náš průvodce oznámil, že dnes přespíme v „hotelu“, tak jsme byli šťastní že první den
máme za sebou. Co se týče ubytování, uskromit se pro mě nebyl problém. Skutečně se v této
milované zemi dokážu aklimatizovat během pár minut, takže mně žádné problémy ubytování
nedělalo. Ten pocit, když si sudnáte batoh spolu s botama byl k nezaplacení.

potřeba byla tak silná..


Před večeří jsme s manželem leželi a říkali si nějaké vtipné myšlenkové pochody, které jsme měli
během prvního dne, když najednou se ve mně obejvila potřeba si jít trochu prodýchat , zacvičit si a
věnovat trochu času sobě. Bylo mi úplně jedno, že podlaha je špinavá a studená. Potřeba byla tak
silná, že jsem si přece jen zacvičila. 

Dnes když se na to dívám zpětně, tak vím proč si mé tělo požádalo o jógu. Kolikrát jsme už slyšeli že jóga není jen o cvičení, že je o spojení se svým tělem a přesně to se stalo. Moje tělo, jehofyzická část si požádala o jógu, aby mou mysl uklidnila. Celý den mi jela hlava na plné obrátky a přesvědčovala mé tělo že to nezvládne, že nezvládne ani jeden další den treku. Při cvičení, dýchání a napojení se na své tělo moje mysl konečně pochopila to, co potřebovala pochopit. Tělo zvládne cokoli, když mu to mysl dovolí.

problém je v hlavě

Někdy není problém v našem těle, ale v naší hlavě. Přesně to se odehrávalo první den, moje hlava
jela stále v tom koloběhu, že je mé tělo neschopné a nepřipravené na takovou výpravu. V takovém
případě, kdybych nadále pokračovala s takovými myšlenkami, věřím, že bychom se skutečně
druhý nebo třetí den otočili a jeli domů.


Mysl je velmi silný nastroj, který umí nadělat více neplechy, než si dokážeme představit.
Pokračování příště….

S láskou v srdci Vika. 

Chcete sdílet článek na sítích?

High camp

“Zlato, zlato, vstaň. Něco je v našem pokoji.“ Sním? Je tohle daň za nadmořskou výšku? Viko, vstaň. Slyším velmi silné dýchání. Na manželovu obranu je třeba

Ledar

Jak bylo v Nepálu? Tak zní každá otázka známého nebo kamaráda. Bylo to krásné ale vyčerpávající. Takto zněly všechny mé odpovědi. Návrat domů byl smutný, v hlavě

Jsme přehnaně čistý

Dobré ráno. Když se člověk dobře vyspí, hned se mu vstává lépe, určitě to znáte. dohoda s manželem Ráno u snídaně jsme si znovu procházeli trasu, kterou jsme