Jsem nějak neobvykle klidná, cítím se v pohodě nejen v těle, ale i v mysli a duši. Odkud se to ve

mně bere? Respektuji hory, respektuji sílu přírody a s pokorou jsem dnes ráno vstala.

Hned po probuzení jsem si uvědomila, že nadmořská výška mi dala zabrat a mě se znovu zdálo o

našich nejmilejších mazlíčcích. Jak mi chybí.

Stres naokolo

Při pohledu na manžela jsem věděla, že dnes bude mít těžký den. Dvě noci po sobě nespal a k

tomu ten stres ze sněhu. Rychle jsme se oblékli a když jsme vyšli ven z našeho přístřeší, okolo

nás se hemžilo dost lidí. Křičeli na sebe, běhali sem a tam. Bylo 4:00 ráno a světlo bylo v

nedohlednu. Viděla jsem lidi, kteří pobíhali s baterkami, plní stresu. Musím říct, že mě to trochu

znepokojilo. Když jsme vešli do místa, kde jsme měli snídani, shodli jsme se, že nemáme chuť na jídlo, pouze jsme si vzali teplou vodu na cestu.

pomalým tempem nahoru

Pomalým tempem jsme vyrazili, a když se k nám přidali i ostatní, začali se lidé hemžit kolem nás a

museli jsme se jim na úzké cestě vyhýbat. Ale asi nejhorší byl ten sníh. Chata byla trochu

chráněná v udolí, takže tam nebyla taková zima a nefoukal vítr. Viděla jsem, že má manžel

problémy, že je vyčerpaný a bojí se. Bojí se sněhu a toho, že se mu něco stane. Bohužel, nebylo

cesty zpět. Museli jsme pokračovat.

Dnes nás čekal Thorong La Pass, 5416 m n. m., nejvyšší bod, kterého jsme dosáhli pěšky.

Posledních 500 výškových metrů a potom už jen sestup, jsme si oba říkali. Protože manžela každý

pomalý krok vyčerpaval, tak jsem na něj naléhala, aby dal batoh našemu průvodci. Není to hanba,

jde o tebe. Průvodce je na to zvyklý a kdykoli mohl, pomohl nám s radostí.

prosba k přírodě

Časté přestávky a zastavování měly postupně dopad i na mě. Jak jsem již zmínila v jiných

článcích, byla jsem připravená na zimu. Věděla jsem, že to mému tělu nejvíce škodí, takže jsem se

patřičně oblékla. Když jdete pomalu a plynule, snažíte se dýchat, tak možná trochu zahříváte tělo.

Když však často zastavujete, protože chcete být manželovi nablízku, nedáváte tělu moc příležitost

se zahřát. Začalo to rukama, cítila jsem, jak chladný vzduch a vítr pronikají do konečků prstů.

Začalo svítat, ale než se slunce ukáže nad vrcholky, ještě to nějakou chvíli potrvá, říkám si. Ta

zima se ale začala znásobovat, už to nebyly jen konečky prstů na rukách, začaly mě brnět celé

prsty. Upřímně řečeno, nevím, jestli to brnění lze popsat. Je to, jako kdybyste byli hodiny v ledové

vodě a malé jehličky se zabodávaly do vašich rukou. Z rukou to přešlo na nohy, a při každém

dalším zastavení jsem začínala být rozzuřená. Stále jsme zastavovali, a mně už nebyla zima jen

na ruce, ale i na chodidla, měla jsem zmrazené rty a nedokázala ze sebe vyslovit ani hlásku.

Po dalším zastavení jsem se otočila na manžela a zakřičela: “Do prdele, pojď! Co jsi čekal?”

Vlastně ani nevím, jestli to byla slova, jestli mě vůbec slyšel. Možná to bylo jen v mé hlavě, kdo ví.

Ale v této chvílí mi to pomohlo. Po tomto mém vnitřním boji se vše točilo jen kolem prosby k

přírodě, aby už vyšlo slunce, aby už svítilo na nás. Představovala jsem si, jak mi celé tělo ohřívá

kousek po kousku.

Bohužel se to nestalo, při sundání batohu jsem si chtěla vytáhnout další rukavice. Zima se

kompletně přenesla na celé mé tělo. Když jsem chtěla otevřít batoh, zjistila jsem, že to nedokážu.

Moje ruce nebyly schopné pohybu, zůstaly tak ztuhlé a doslova přilepené na hůlkách. Naštěstí to

viděl Navin (průvodce), tak mi pomohl. Ani další rukavice nepomohly.

Nakonec jsem v dálce zahlédla pestrobarevné vlaječky. Mé milované nepálské vlaječky, které vždy

ráda vidím. Věděla jsem, že jsme téměř tam.

očekávaní a realita

Jak jsem již zmínila, o tomto treku jsem si toho předem moc nezjišťovala. Když jsme ale dorazili do našeho nejvyššího bodu, zůstala jsem trochu zklamaná.

Lidé se tam fotili, kouřili, hovořili nahlas. A to místo mě na první pohled možná i trochu zklamalo.

Očekávala jsem něco famózního, krásného, a já vlastně ani nevím, představa byla prostě jiná. Zůstala jsem trochu zklamaná. Nakonec jediné, co mě zajímalo, byla zima. Při focení jsem se sotva pohybovala a když jsem se pokoušela lehnout, sotva jsem se zvedla. Navin pomáhal, jak mně, tak i manželovi, abychom se trochu zotavili. Mně zahříval ruce a povzbuzoval manžela, že to zvládl. Že jsme to dokázali společně.

dosažení cíle

Tak jsem tam tak seděla, zavřela oči a v hlavě se mi honily myšlenky, že jsme na cestě možná

viděli i krásnější výhledy. Krásnější přírodu, příjemnější lidi. Tam to bylo všechno tak odlišné.

Žádný výhled, žádné lesy, jen sníh a zima. Po pár minutách jsem si ale uvědomila, že v tomto

případě nešlo o to “místo”, ale o ten vrchol, o dosažení cíle. Na této trase žádný cíl přeci není, je to

okruh, celá ta cesta je krásná, všechno, co jsme zažili, co jsme zažili spolu s manželem, bylo

krásné a hluboce se nám to vrylo do srdce a duše.

Po otevření očí se to místo změnilo, změnil se mi pohled na to místo. Najednou byli lidé

příjemnější, energie byla neuvěřitelná, krása hor dokonalá a počasí dechberoucí. Možná se

díváme na nějaké krásné místo úplně jinýma očima, těmi myšlenkovými, těmi hodnotícími, těmi,

kterým se nezavděčíte ničím, ani třeba tím nejvýše položeným místem na světě. Když si ale

uvědomíte celou tu cestu, to všechno, co jste museli překonat a prožít, abyste se dostali ne na ten

vrchol, ale na ten vrcholek, ze kterého je krásně na těle, mysli i duši, v tu chvíli pochopíte podstatu

života.

Po pár krásných okamžicích, fotografiích, objetích a slzách dojetí jsme se rozhodli jít dál. Po tomto vrcholku nás čekal sestup 2000 m n. m. do nejbližšího města. A já si myslela, že dole to půjde lehce. To je ale něco, co si raději nechám pro sebe.

Děkuji, pokud jste četli všechny články a stali se tak aspoň malou součástí naší výpravy do Nepálu.

Věřím, že toto nebyla poslední cesta a že vesmír nám dovolí znovu Nepál navštívit a sapatřit krásy této země. Trvalo skoro rok, než jsem se odhodlala toto všechno napsat. Jsou to zážitky, které se těžko

popisují a někdy ani nechtějí jít ven.

S láskou v srdci Vika.