Jak bylo v Nepálu?

Tak zní každá otázka známého nebo kamaráda. Bylo to krásné ale vyčerpávající. Takto zněly všechny mé odpovědi. Návrat domů byl smutný, v hlavě mi pořád znělo, kdy tam znovu pojedeme, kdy znovu uvidím milované Himaláje. Po všech zážitcích je těžší o tom mluvit. Ne, že by nebylo o čem, jsem toho plná, ale tak nějak uvnitř v duši. Některé věci nelze popsat slovy. Proto mi tak dlouho trvá popsat kompletně celý náš výlet, při každém článku musí přijít chuť Vám o tom něco sdělit.

nový den

Otevřu oči, je ráno, po těle se mi roznesla mírná nervozita ale zároveň nadšení. Nadšení z toho, co

nás dnes čeká, kde dnes budeme. V jaké nadmořské výšce budeme, že nás čekají nejtěžší dny,

nervozita a respekt před horami, aby nám to vůbec umožnily.

Po snídani zase nasadíš batoh a vyrazíš. Večer jsme se koukli na trasu,která byla docela výškově

naročnější ale časově a kilometrově v pohodě. Po pár metrech od města Manang byl mobilní

signál v nedohlednu. Vzpomněla jsem si, že jsem nedala vědět mamince, že budeme bez signálu,

ale spoléhala jsem se na to, že sestra jí to řekne.

Dnes jsme měli jít do vesnice jménem Ledar. V taktové nadmořské výšce už moc stromy

nehledejte. Čím výše jsme šli tím více kosodřevina pomalu ale jistě mizela před očima. Šlapeš,

vnímáš okolí a už se začínáš chránit před sluníčkem.

fronty i tady ??

V dálce vidíš nějakou frontu. V hlavě si pomyslím, co to je do frasa za frontu, vždyť jsme v horách.

Jaké pak fronty: Zboural se snad most? Dostaneme se na hotel? Nebo tam je tolik lidí, že to prostě nedáme dnes? Ta fronta se pohybovala pomalu, dříve či později ji doběhneme.

Blížíme se k této frontě a při zorientování, že to není fronta jsem měla ústa otevřená v údivu a

budu mít kolikrát si na to vzpomenu. Už jsem vám říkala, že Manang je poslední město, kam se

dalo dojet autem. Rovněž je to poslední místo, kde je signál, voda, elektrika a podobně.

Všechny věci, které se vyskytují výše než jsou stavby, domy, chrámy, hotely, potraviny, si lidé sami

nosí na zádech. Velmi těžký život. Pokud se v Nepálu staví dům, tak ho staví celá vesnice. Celá

vesnice nosí materiál z místa, kam jim ho doveze auto nebo letadlo, do místa, kde se ten dům

staví a někdy to jsou kilometry. Stejně tak děti chodí každý den několik kilometrů do školy. Na to

všechno jsem se s úžasem dívala, že i přes tak těžký život jsou šťastní a spokojení, že vás pohostí

i s tím málem, co mají doma. Buď si potraviny vypěstuješ, dovezeš (což bývalo velmi málo) nebo

prostě nemáš. Během treku jsme procházeli přes několik mostů a při každém šlápnutí na ten most

jsem si říkala, jak je nemám ráda. Ani ve snu mě nenapadlo, jak se postavili. Brala jsem to jako

samozřejmost. Ten most byl postavený, že čtyř 4 ocelových zkroucených lan a byly na něm

položené železné desky na chození. Celý byl ještě olemován pletivem, aby nikdo nespadl, ať už

zvířata, turisté nebo místní. 

spolupráce mezi sebou

Při příchodu k této frontě lidí jsme uviděli, jak takové těžké ocelové lano nesou Nepálci. To lano mělo 500 metrů a neslo ho 100 mužů. Proto šli tak pomalu. Ti chlapi byli k tomu lanu přivázáni, takže od rána kdy se navázali, se nezastavily a vylezli z toho až večer. Žádné jídlo, žádné pauzy na vyprazdnění, prostě NIC, jen chůze s tím břemenem. Někteří sotva šli, už jen tahali za sebou nohy, ze všech tekl pot, ta únava se dala krájet. Průvodce oznámil, že je musíme oběhnout, že jdou pomalu a mi nemůžeme jít za nimi. Zabírali celou stezku. Představte si že tam byla zatáčka, špatný terén, ta spojitost ta shovívavost ta spolupráce mezi sto lidmi.

Představte si, že by to tady dělali naši chlapi? Pro mě nepředstavitelné. Každý by mudroval, každý by to udělal lépe. Hádky a nadávky by doprovázely celou cestu. Oni však spolupracovali a podporovali se navzajem.

bojím se o sebe a svůj život

Tak a teď k tomu oběhu této skupiny. Bylo to nekonečné, nebralo to konce. Já ani nevím jak, ale

měla jsem před nimi respekt. Jak jsem psala, stezka byla úzká a oni zabírali dost místa do šířky.

Průvodce šel před námi, aby jim dával najevo, že procházíme. Manžel šel přede mnou, a za mnou

náš nosič. Tempo, které jsme nasadili, bylo šílené. Mé malé kroky nestihaly a začala jsem se

dokonce potit a zadýchavat. Museli jsme projít opravdu nepříjemným terénem. Najednou se celá tato řada začala ke mně přibližovat. Pode mnou byl sráz asi 300m. Neměla jsem se kam uhnout, ani kam se

posunout, ani jak více zrychlit. Zavalil mě strach, že je nepředběhnu, že se bojím, bojím se o svůj

život, že spadnu dolů. Najednou náš nosič Hom mě chytil za batoh a řekl že mám jít, že se nemám zastavovat, nemám se dívat dolů, jen utíkat dopředu. Ten strach cítím ještě dnes. Strach z toho že spadnu, že uklouznu. Různé myšlenky jsem vytěsnila a utíkala dopředu. Už jsem je chtěla mít za sebou. Nedívat se na to utrpení, nevnímat ten strach. Oběhli jsme je těsně před mostem. Tím ale cesta nekončila. Nemohli jsme se zastavovat, aby nás znovu nepředběhli oni. Stále jsme museli šlapat bez přestávky, co nejrychleji. Úplně unavená zdrcená a zpocená. V takové situaci jste bezradní. Nevíte, kde se ve vás bere ta rychlost a síla. Jak jsem už několikrát zmínila, tělo je uchvatné.

Z toho výletu jsem se zpamatovávala do konce dne. Průvodce nám řekl, že za chvilku tam budeme,

ale jejich dohad byl vždycky milný, tak jsem mu v tomhle moc nevěřila, byť to byl nejlepší

průvodce. Prošli jsme jednou malebnou vesničkou a nad ní se pásli yaci. Krásná to stvoření. Pruvodce nam zahlasil že ešte tak dvě hodiny cesty. Málem mne omylo. Nakonec jeho odhad byl mylný a my sme za hodinu dorazily do Ledaru. 

na dnes padla

Konečně sme dorazili na hotel a byl to krásný nový hotel. Ubytovali jsme se a já  jsem šla najít

umyvadlo. Nakonec jsem našla jen něco, kde tekla voda, umyla jsem se a ta studená voda mě

hned probrala. Jak jinak nemohli jsme jít spát, tak jsme obdivovali okolí. Sedli jsme si do

společenské místnosti a vyhřívali se na sluníčku. Prohlíželi si, co nás čeká zítra a kochali se

okolím. Skutečně tam nebylo už nic, nebylo ani kam se jít projít. Tři domy a z toho dva hotely pro

turisty. 

V tomto hotelu se odehrál příběh s pánem který cestu ukončil. Bylo to umocněno celým

dnem, který jsme měli za sebou. Uvědomila jsem si, že bez telefonu, máte dostatek času. Ten čas

tam nahoře utíkal úplně jinak, tak nějak pomaleji. Příjemnější, ve společnosti lidí, kteří se stali na

pár dní vašimi nejen přáteli ale rodinou.

naše dohoda platí

Při ulehnutí do postele jsme oba s manželem věděli, že nás čekají ještě dva těžké dny, ten respekt

a obavy byly jasné. Do toho ten pán, který to ukončil, protože nezvládal dýchat. Průvodce nám

řekl, že máme zůstat klidní a hlavně nepanikařit. Nezbývalo nic jiného, než poslechnout a

nepanikařit.

V posteli jsme si ještě s manželem řekli, že prostě když nám bude špatně, tak naše dohoda platí a

okamžitě se otočíme a půjdeme domů.

V noci se převalím a slyším rychle dýchat manžela. Vzbudí mě s tím, že něco nebo někdo je u nás v pokoji.

Rozsvítím světlo a……

Pokračování příště……